Společnosti ve skupině

Průmyslové společnosti
Realitní společnosti
Aquapark a hotel
Veletrhy a výstavy
IT služby
Pojišťovnictví a makléřství v pojišťovnictví

Webové stránky společností »

Navigace stránek


Finanční skupina SPGroup a.s.
 
ROZHOVOR: Pavel Sehnal: Místo tryskáče mám akvapark

Fandíte Slavii?

Spíš ne, jako mladý jsem přál Spartě, teď je mi to celkem jedno.

Jste ve své Slavii pojištěn?

Mám u ní pojištěný majetek jako auta a riziko závažných nemocí.

Které se bojíte nejvíce?

Naše speciální pojistka zahrnuje asi deset nejčastějších onemocnění, jako je například rakovina, infarkt, patří sem i náhrada kyčelního kloubu… Nechci si z toho seznamu rozhodně vybírat, čeho se bojím nejvíc. Tu pojistku jsem pořídil i pro rodinu.

Je to efektivní, pojistit se u své firmy?

Některé nemovitosti mám pojištěné jinde. A některá větší rizika našich klientů pojišťujeme spolu s Českou podnikatelskou pojišťovnou.

Tu jste kdysi vybudoval a v roce 2005 prodal. Nebylo vám to líto?

Nebylo, naopak jsem slavil. Nepodnikatelé asi těžko pochopí, že se něčeho zbavujete, když to funguje. Ale právě proto. Jinak bych za to dostal špatnou cenu. Když prodám, můžu rozjet zase něco jiného. Stavíme byty a taky nemůžu všude bydlet.

Bydlíte v bytovém nebo rodinném domě?

Vynecháme to. To už je ta hranice, kam novináře pouštět nechci… Chtěl jsem říct, že si pořád připadám být otcem ČPP, podobně jako navždy budu ten, kdo nechal pro lidi postavit akvapark v Čestlicích.

Hodně lidí by vám řeklo, že máte předražené vstupné – vodní svět stojí pro dospělého až 200 korun za hodinu.

Cenu jsme nastavili podle ceny kina. A celodenní vstupné jsme odvodili od permanentky v Krkonoších.

Vydělá si na sebe?

Ano, v červenci jsme měli rekordních 100 tisíc návštěvníků. Dobrý roční výsledek je milion lidí, k čemuž se blížíme. I akvapark bychom rádi prodali, ale chceme zůstat v nájmu a provozovat ho.

A cena?

Celý komplex stál jen ve stavebních nákladech tři a půl miliardy korun. Ceníme si jej na 4,26 miliardy. Než začala finanční krize, měli jsme zahraničního zájemce – velkou banku, ale pak se dostala do problémů a obchod nedokončila.

Jak často tam zajde vaše rodina?

Dvakrát do měsíce. Ale zpátky k byznysu – byl jsem majitelem asi dvou set firem. Prodej jen asi pěti byl neúspěšný.

Proč to nevyšlo?

Něco kvůli chybě nebo nepoctivosti managementu. Lidi selhali. A to ostatní zařídila náhlá změna situace na trhu. Když zmizely celní bariéry, do Česka začalo proudit zboží z Asie a české produkty od té doby nemají šanci konkurovat. Příklad je třeba textilka Jitka, i když tu jsme nakonec neprodali se ztrátou. Pořád jsme před čínskými výrobky utíkali – od džínoviny jsme přešli na nové textilie, třeba Gore-Tex. Jenže nás zase dohnali – Číňané jsou se zpožděním dvou tří let schopni vyrobit cokoli.

Podporujete české výrobky?

Snažím se jít nakupovat tam, kde jsem doma, takže na chalupě chodím k místním obchodníkům. Jinak by to mohli zavřít a byly by tady jen supermarkety. Ale v Praze do nich chodím, tak dvakrát do měsíce dělám rodinný nákup, farmářské trhy nestíhám.

A díváte se třeba, kde byl vyroben jogurt?

To ne. Snažím se hledat potraviny, které se rychle kazí, vyhýbám se hodně trvanlivým – podle mě obsahují nezdravé chemikálie. Na výrobce koukám třeba u léčiv, tam jsou totiž velké rozdíly v kvalitě. Třeba celaskon kupuju americký.

V jakém oboru byste teď určitě nepodnikal?

Nechtěl bych vstoupit do výroby čehokoli, co je menší než elektrárna: nádobí, nábytek, počítač, brýle… To vše se dováží z Asie. A nelze být konkurenceschopný. Od roku 2005 jsme posunuli aktivity z průmyslu do služeb – mám výstaviště, akvapark. Tam nejsme vystaveni asijské konkurenci.

Když jste vodní svět v roce 2008 otevřel, byl to splněný klukovský sen, anebo byznys, kterému jste věřil?

Tehdy bylo v Praze dvacet supermarketů, nechtěl jsem stavět další. A pořádný akvapark tady nebyl žádný, jen Babylon v Liberci. Měl jsem milionovou Prahu plus tři čtyři miliony v dojezdové oblasti. Navíc jsem si říkal, že už je pryč ta doba, kdy Češi hned po revoluci jezdili na jednodenní výlety do ciziny. Počítal jsem s tím, že teď už si zábavu radši pořídí doma, že zpohodlněli a e z těch zhruba 1000 miliard korun, co se ročně v Česku vyplatí na mzdách, jim určitě na zábavu něco zbude.

A jaký máte k vodě vztah?

Miluju vodu. Jsem jachtař, jezdím s plachetnicí, občas vyhrávám nějaké závody, moře mě fascinuje. Když zmizí pevnina, člověk si uvědomí, jak je oceán široký… Najednou přemýšlíte trochu jinak než obvykle.

Jezdíte tam i s rodinou?

Spíš s kamarády jednou do roka – byli jsme v Nové Kaledonii, na Kubě, na Britských Panenských ostrovech, na Tahiti, ostrově Bora-Bora.

I na lodi jste velitel?

Mám kapitánské zkoušky. Nikoho jiného bych ke kormidlu nepustil.

Není otrava komandovat na vodě i na souši?

Jako šéfa podniku mě to občas dostihne. Většinou když se potkám s nějakým lajdákem. Někdo třeba neodevzdá projekt a jede klidně na dovolenou. Někteří lidé prostě uvažují v rozsahu měsíčního platu. Já nemůžu, jsem podnikatel. A vnímám to jako poslání: lékař léčí, učitel učí a podnikatel podniká. Hodně z nás by mohlo přestat dělat, už máme vyděláno. Jenže mě to pořád baví – dělám od osmi a jdu spát po půlnoci, doma ještě sepisuju smlouvy, dělám papíry, na práci myslím skoro pořád. Těší mě ten úspěch.

Lze najít mezi miliardáři přátele?

S miliardáři se setkávám málokdy. Občas zajdeme na kafe. Třeba pan Kellner je v poslední době hůř k sehnání. Mezi takovými majiteli stavebních firem je asi víc přátelství.

Koho z nich byste vzal na loď?

Nějakou lehčí otázku nemáte? Asi pana Kellnera – měl jsem možnost ho trochu poznat. Myslím, že jedná na rovinu. Když jsem prodával ČPP, šel jsem za ním, jestli by ji nechtěl. Říkal: „Má nárůst skoro miliardu za rok, to je taková raketa… Nemám pro ni žádného pilota.“

Dobrý stratég – vaši pojišťovnu nechtěl, ale aspoň vás pohladil po duši. Vyhovoval by vám asi i tím, že je sportovec. A klidně se vyspí pod širákem. Alespoň má takovou image.

To také. Takže jsem si vybral asi správně, ne? Mám na lidi docela čich. Manažery ve svých firmách si vybírám sám, tedy ze tří finalistů, které zvolí naše personální firma. A mám docela dobré skóre: polovinu jsem vybral dobře.

Čekal bych lepší skóre.

Teď je vyšší – od roku 2008 je díky krizi příjemné období – uvolnil se trh pracovních sil. Do té doby byl problém sehnat dobré lidi. Těžko jsme je přetahovali ze zahraničních firem, protože byli přepláceni, měli dvojnásobek českého průměru.

Potkáte se s boháči i na tenise nebo na golfu

Nepatřím do party golfistů. Koupil jsem si nový snowboard, elektrickou kytaru, začal jsem kitovat (létání na draku, pozn. red.). To je parádní sport, strašně rychlý. Připadám si při něm jako lyžař na vodních lyžích. Deset let jsem dělal paragliding na kopcích v Rakousku, Francii. Takhle blbnu. Polámal se mi kamarád, vím, že bych se měl krotit.

Už jste si namlátil?

(Zaklepe na desku stolu.) Manitou, který mě hlídá, mě vždycky přinesl na zem celého.

Máte alespoň vysokou životní pojistku?

Nemám žádnou.

Není to hazard?

Na kolik by měla být?

To je otázka pro vás.

Abych uspokojil děti a rodinu, stačí těch pár nemovitostí, které tu zanechám.

Našel byste něco, kde nejste šéfem?

(Dlouze přemýšlí.) Se mnou je to dost obtížné, nerad se přizpůsobuju, podřizuju. Mám s tím problém. Nedávno jsme se třemi kamarády objeli na horských kolech Annapurnu, tedy kola jsme ze dvou třetin nesli na ramenou a pak to sjeli. Potkali jsme turisty jen s pytlíčkem na zádech, kde měli svačinu. My jsme si všechno nesli sami. Míjeli nás šerpové a obdivně kývali hlavou. Ročně ten masiv zdolá dva a půl tisíce lidí a si jen deset na kole. Zvládli jsme to a měli jsme pocit, že jsme něco dokázali. Nikdo tam nebyl vůdce, každý jsem byl sám za sebe. Ale stejně jsem se samovolně tím šéfem stal, asi kvůli zkušenostem.

Čemu jste se musel přizpůsobit doma? Nebo ani tam?

Manželka to má se mnou těžké, ale vydrželi jsme spolu už dlouho. Je to studentská láska. Vzali jsme se na vysoké škole. Co další otázka?

Když jsem použil označení „miliardář“, tak jste se ošíval. Vy se mezi ně nepočítáte?

V Rusku rozlišují bohaté na podnikatele a spekulanty. Ten druhý koupí pozemek za „x“ a prodá ho za „y“, nic nevybudoval, jen využije známostí s oligarchy. Podnikatel je ten co dává práci, ty uznávají. Je tam chudoba, lidi si tam práce strašně váží. To tady v Česku chybí. Rusové vědí, že když ztratí práci, další šanci už nedostanou, umřou hladem. Pracují a jsou loajální. Češi nevědí, co je pokora.

Ptal jsem se vás na miliardáře. Jak se tedy liší ti čeští od ruských?

V Česku bohatí lidé vydělávají také různě – úspěchem v obchodu nebo spekulují. Třeba zmiňovaný Petr Kellner zabodoval v obchodu – převzal Českou pojišťovnu a pozvedl ji. Ale jsou s ním spojené i věci, které podle mě už tolik obdivu hodny nejsou – profitoval na arbitráži se státem o deset miliard za TV Nova. Kvůli omylu nějakého úředníka jsme všichni přispěli na jeho bohatství. Říkal jsem si, jestli to má zapotřebí. Obdivuji toho, kdo na zelené louce vybuduje firmu a vytvoří nějakou hodnotu, pracovní místa. Proto za svůj největší úspěch považuju to, že jsem vytvořil 4500 pracovních míst. Jsou tu mnohem bohatší Češi, kteří nevytvořili ani jedno místo.

Máte spočítané, jak velký je váš majetek?

Odhaduju ho na šest a půl miliardy. Bilance SPGroup je něco přes dvě miliardy korun, ale třeba akvapark vlastním jako fyzická osoba.

Zajímají vás žebříčky miliardářů? Na jakou příčku byste se v Česku cítil?

Moc mě to nezajímá. Spousta lidí tam totiž chybí. Někteří majetek nemůžou přiznat, protože ho ukradli. A někteří to zase přiznávat nechtějí.

Kdo vám tam chybí?

Třeba pan Roman z ČEZu. Určitě je miliardář, jak jinak by mohl dát 100 milionů korun na Klausovo gymnázium PORG. Asi by nedal vše, co má, asi by se nezadlužil.

Jsou takoví – Michal Babák z Věcí veřejných si půjčil, aby mohl dát sponzorský příspěvek straně.

(Směje se.) Ano, možné je asi všechno. Ty žebříčky jsou tak z poloviny pravdivé. Někteří navíc uvádějí majetek, ale mají na něm zavěšeno spoustu dluhů. Mé společnosti zadlužené nejsou. Nikdy v životě jsem si na nic nepůjčil. Nepočítám-li provozní úvěry některých mých společností na stroje a zásoby.

Nikdy jste nepřemýšlel, že si na něco půjčíte? Ani jako mladý na auto?

Po vysoké jsem šel na vojnu. Pak byla revoluce. Pracoval jsem jako marketingový ředitel Laboratorních přístrojů Praha. První auto jsme dostali se ženou od tchána – stařičkého žigulíka. Další auta jsem si už koupil za výdělek z podnikání.

Vystudoval jste strojařinu na ČVUT a pak se z vás stal odborník na marketing? Jak?

Zavřel jsem se do knihovny a četl jsem. Stejně jako když jsem potřeboval zjistit, jak se dělá burza. Půjčil jsem si knihu Julia Brabce z roku 1935, tam bylo všechno.

A jak jste v Laboratorních přístrojích vedení firmy přesvědčil, že jste marketingový expert?

Tenkrát o tom nikdo nic nevěděl, takže se lehce začínalo (směje se). Jenže ani tam jsem nebyl spokojen. Chodili za mnou zákazníci s reklamacemi a mně byla hanba. Chtěl jsem jít někam, kde nebudou reklamace – rozhodl jsem se pro banku. V Komerční bance jsem dělal cenné papíry. Zakládal jsem pražskou burzu. A pak jsem otevřel vlastní banku – podnikatelskou. Jenže v roce 1996 ji český stát prostřednictvím ČNB zestátnil, nechal tu jen osm největších bank. Předali ji jedné partě kluků ze Slovenska, táta jednoho z nich byl dost vlivná osoba. Ať jim slouží, život jde dál.

Ani na tu banku jste si nepůjčil?

Nejdřív jsme s partnery založili obchodní firmu s cennými papíry, měl jsem tam třicetiprocentní podíl. Fungovalo nám to, takže jsem do roka ty jejich podíly vykoupil a měl jsem kapitál do banky. Jinak jsem začínal s pěti tisíci korunami.

To zní jako sci-fi.

V té době byl průměrný plat dva tisíce. A hlavně – k nám miliardářům, jako je Sehnal, Kellner, Bakala – byla ta 90. Léta příznivá. Všichni chtěli, byli natěšení, jezdili jsme za zakázkami o víkendech, nebyl problém kohokoli sehnat, všichni budovali. Byla vysoká míra inflace, což bylo pro podnikání zdravé – mohli jsme rychle odepisovat stará aktiva. Když jsem udělal špatný obchod, při desetiprocentní inflaci se mi ztráta za pět let zmenšila na polovinu a nová investice ji mohla zaplatit. Dneska je mnohem těžší najít příležitost.

Co byste doporučil jako dobrý podnikatelský záměr?

Kolik máte peněz?

Tak třeba ty dva průměrné platy jako vy před těmi lety – padesát tisíc korun.

Pro nedostudované lidi by bylo nejlepší investovat do svého vzdělání. Pokud někdo bydlí u rodičů a má našetřeno 50 tisíc, ať neváhá a zkusí podnikat. Má rok času něco rozběhnout. Až bude mít vlastní rodinu, bude něco nového rozjíždět mnohem hůř. Radil bych nehrnout se do výroby, ale spíše do služeb, třeba internet, realitní kancelář, web design.

A zlato Je to podle vás dobrá investice?

Kdyby jeho cena rostla i v budoucnu o 20 procent ročně – o čemž pochybuju -, tak máte z padesáti tisíc šedesát. To vás nespasí. Zlato, cenné papíry ani finanční trh nevnímám jako příležitost ke zbohatnutí, to je ruleta. Pokud ty peníze nebudete deset let potřebovat a chcete, aby si udržely svou hodnotu, tak možná. Jinak bych do toho nešel.

Dotkne se nás dluhová evropská krize?

Ta věc nemá řešení. Občas uvažuju v téhle rovině – kdybych byl premiér, co bych tak dělal… Jenže ekonomika je tak mnohoparametrický systém. Těžko říct, co dělat. Vláda řeší důchodové reformy. Zadluží současnou generaci, zvýší daně, tím pro nás všechny sníží investiční prostor. Napadá mě revoluční řešení. Dřív důchodový systém nebyl – děti se staraly o rodiče. Proč to znovu nezavést? Je to kruté, ale nesnažil bych se valorizovat důchody, protože tím zatěžuju současnou pracující generaci. Osvobodil bych je, ať se starají o rodiče. Stát říká: „My to vybereme a rozdáme to důchodcům.“ Jenže vybírání a přerozdělování peněz státem je strašně drahé.

Máte sjednané důchodové pojištění?

Ano, platím tisícovku ročně. Ještě od dob, kdy naše skupina SPG založila, provozovala a následně prodala Podnikatelský penzijní fond. Měl jsem tehdy první pojistnou smlouvu, kterou tento penzijní fond uzavřel. Platil jsem symbolicky stovku měsíčně a pak jsem to kvůli zjednodušení změnil na tisícovku za rok.

Kdy se chystáte do důchodu?

To přijde s věkem. Až nebudu mít tu chuť podnikat.

A pak předáte své impérium dětem?

Radši bych jim předal peníze a nechal na nich, aby si vybraly, co chtějí dělat.

V Česku je pro spoustu lidí bohatý člověk podezřelý. Nebo máte pocit, že už to neplatí, že závisti ubývá?

Spíš naopak, víc se to polarizuje. Bohužel i v obchodním světě – zakázky se teď shání hůř, takže vztahy s konkurencí jsou vypjatější.

Mrzí vás, když se pod článkem na internetu objeví názory čtenářů, že jste vytuneloval ČPP a Podnikatelskou banku?

Od nekvalifikovaných lidí mě to nemrzí, nemají informace. Víc mě to štve od politiků, kteří občas něco takového někde řeknou. Nevědí, co to je sto milionů, miliarda, oni ji nikdy nepotkali. To je úplně odlišné vnímání. Já už nevydělávám pro sebe, ale chci dělat užitečné věci. Nevstupujeme do žádných konkursních řízení, pohledávkových tendrů, necítil bych se tam komfortně. Nějaký chudák zkrachoval a já mám teď řešit rozprodej jeho majetku? Vydělávat na tom? To nechávám jiným, nějakým supům.

A co vzkážete těm kritikům?

Kdybych vytuneloval ČPP, nikdo by ji asi nekoupil a teď by nebyla jednou z osmi největších pojišťoven. Navíc by po nás asi někdo ty peníze nárokoval u soudu. Jenže je to naopak – soudíme se my. V době nucené správy Podnikatelské banky byl její kapitál 600 milionů korun, náš podíl na bance byl 60 procent, takže nám patří přes 350 milionů. Spory se táhnou už léta, tak uvidíme.

A když nevyhrajete?

Uklidním se třeba v akvaparku. Stačí mi, když zajdu k bazénu s tím vlnobitím a vidím tam ty spokojené rodiny s dětmi, jak se umívají, aniž řeší, kolik to stálo. Když v Atlantě otevírali akvárium, místní podnikatel říkal: „Mohl jsem mít sto metrů dlouhou jachtu s dvěma helikoptérami. Anebo ukázat lidem žraloky a podmořský svět.“ Rozumím mu. Co bych mohl mít za čtyři miliardy? Tryskáč? To už není životní potřeba, to mi připadá jako rozmařilost.

Milan Eisenhammer pro časopis Týden, Speciál o nejbohatších lidech u nás

12.11.2011

zpět


Copyright 2006 SPGroup a.s. - všechna práva vyhrazena | Vyrobilo FUMI, BIZ DATA